Minulý díl byl o kompenzaci expozice a AEB – a skoro na konci jsem napsal jednu věc, kterou jsem si pak musel sám připomenout na vlastní kůži: kompenzace expozice nedělá nic absolutního, jen posouvá to, co fotoaparát naměří jako "správně". A to, co naměří, závisí na tom, jaký režim měření expozice má zrovna zapnutý. Stalo se mi to na obřadu v kostele – nevěsta stála v protisvětle dveří, evaluativní měření se nechalo zmást jasným pozadím a já měl na displeji temnou siluetu místo nasvícené tváře. Spotové měření na obličej a +1 EV kompenzace to spravily za pět vteřin, ale jen proto, že jsem přesně věděl, který ze čtyř režimů měření v tu chvíli potřebuju.
Čtyři režimy měření na R6 Mark II
R6 Mark II nabízí čtyři režimy měření expozice (anglicky "metering mode", v menu "Měření"). Liší se tím, z jak velké plochy hledáčku berou jasovou informaci:
Evaluativní měření – výchozí a ten, který mám zapnutý většinu času. Fotoaparát analyzuje celý záběr, ale váhuje ho podle aktivního AF bodu a detekce objektu/očí (viz díl o detekci objektu). Jinými slovy – když mám zapnuté sledování očí, expozice se automaticky táhne za obličejem, i když se postava v záběru pohybuje mimo střed. Pro většinu situací je to nejpohodlnější volba, protože spolupracuje s AF systémem, který už beztak mám nastavený na detekci.
Částečné měření – čte jen přibližně 6 % plochy hledáčku kolem středu (nezávisle na AF bodu). Hodí se, když je pozadí výrazně světlejší nebo tmavší než hlavní motiv, ale ne extrémně – třeba poloviční portrét na světlém nebi, kde by evaluativní mírně podexponovalo tvář.
Spotové měření – ještě užší výřez, zhruba 2,7 % plochy ve středu hledáčku. Používám ho, když potřebuju naměřit přesně jeden konkrétní tón a zbytek scény mě nezajímá – typicky silné protisvětlo nebo řečník nasvícený jediným reflektorem na jinak temném jevišti.
Poměrové se zdůrazněním středu (center-weighted average) – váhuje střed hodně silně, ale na rozdíl od evaluativního pořád počítá i s okraji záběru a hlavně nezávisí na tom, kde je AF bod nebo detekovaný obličej. Dává předvídatelnější, "staromódnější" expozici, která se nehoní za AF bodem – užitečné u klasických pózovaných portrétů, kde chci stabilní expozici bez ohledu na drobné posuny kompozice.
Jak režim měření na R6 II přepínám
Protože mám tlačítko M-Fn obsazené přepínáním mezi One-Shot a Servo AF (díl o vlastním nastavení tlačítek), nemůžu měření přepínat tou klasickou zkratkou. V praxi používám dvě cesty:
1. Rychlé ovládání (tlačítko Q) – stisknu Q, joystickem najedu na ikonu měření expozice v dolní liště rychlého ovládání, hlavním voličem procházím mezi čtyřmi režimy a potvrdím SET. Funguje stejně v hledáčku i na zadním displeji.
2. Přímo v menu – červená karta snímání, první strana, položka "Měření". Pomalejší, ale použiju ji, když si chci být jistý, že jsem opravdu v tom režimu, co chci (třeba před obřadem).
Protože měření přepínám málokdy a oba moje panely Moje nabídky (tab 2 a tab 3) jsou plné položek, které potřebuju pod rukou mnohem častěji, položku pro měření jsem si tam nepřidával – vyplatí se mi nechat to na Q menu pro ty vzácné chvíle, kdy se rozhoduju vědomě.
Scénáře z praxe
| Situace / režim | Měření | Proč | Komp.exp |
|---|---|---|---|
| C1 – atletika dětí, sluneční den | Evaluativní | Dítě se pohybuje po celém záběru, evaluativní se táhne za detekovaným objektem, takže exposice nekolísá při přeběhnutí mimo střed | +1/3 až +2/3 EV proti jasné obloze v pozadí |
| C2 – portrét, rovnoměrné světlo | Evaluativní | Detekce očí stejně táhne váhu na obličej, přepínat nemá smysl | 0 až -1/3 EV, ať nehoří světla na kůži |
| C2 – portrét proti zlaté hodince | Částečné | Jasné nebe v pozadí by evaluativní stáhlo víc, než chci; částečné měří jen oblast kolem obličeje | +1/3 EV |
| C3 – obřad, nevěsta v protisvětle dveří | Spotové | Jen přesná hodnota ze šatů/tváře, zbytek záběru (okno, dveře) mě nezajímá | +1 až +1,3 EV – spot měří na střední tón, bílé šaty je potřeba zesvětlit |
| Projev na jevišti, jeden reflektor | Spotové | Okolí jeviště je černé, evaluativní by to přepálilo | 0 až +1/3 EV |
Pokročilé tipy
Tlačítko ✱ (AE lock) mám přeřazené na AF detekce očí, takže klasický postup "zaměř, zamkni expozici ✱, přeskladej, vyfoť" u mě nefunguje. Místo toho při spotovém měření prostě nastavím kompenzaci expozice přes přední ovladač (díl o Komp.exp/AEB) podle toho, jaký tón zrovna měřím, a tu hodnotu neměním, dokud se světlo nezmění. Je to o trochu pomalejší než zámek expozice, ale díky tomu, že mám Komp.exp umístěné hned v Moje nabídka tab 2, je úprava otázkou dvou vteřin.
Rozdíl mezi částečným a spotovým měřením je v praxi hlavně o tom, jak velkou část záběru motiv zabírá. Pro poloviční portrét bohatě stačí částečné (6 %), spotové (2,7 %) šetřím na situace, kde motiv v hledáčku zabírá jen malou plochu – tvář v dálce, detail v protisvětle.
Automatická optimalizace jasu (ALO), o které jsem psal u simulace zobrazení, pořád běží navrch nad jakýmkoliv měřením. Pokud záměrně podexponuju spotovým měřením kvůli efektu (třeba siluetu v protisvětle), ALO mi to může částečně "opravit" zpátky – pro takové záběry ji buď ztlumím na Nízká, nebo vypnu.
Kdy tohle nepoužívat
Spotové měření nenasazuju jako univerzální výchozí režim – je snadné zapomenout přepočítat kompenzaci, když se tón motivu v záběru změní, a pak mít přepálené nebo podexponované série snímků. Nechávám ho jen pro vědomá, jednorázová rozhodnutí.
Poměrové se zdůrazněním středu nepoužívám, když spoléhám na sledování očí přes celý záběr – ignoruje AF bod, takže expozice obličeje mimo střed by kolísala přesně tak, jak to evaluativní řeší za mě.
A u rychlé akce (C1) měření nepřepínám uprostřed série – není na to čas a riziko, že zůstanu omylem ve spotovém režimu na další desítky záběrů, je vyšší než přínos. Kompenzaci si naladím předem a spoléhám na evaluativní.
Příště
Měření expozice řeší, co fotoaparát vidí jako "správně" – ale to, jak na to zareaguje ISO, závisí na tom, jak mám nastavený rozsah automatického ISO a minimální rychlost závěrky. Protože ovládací kroužek na objektivu mám přiřazený na ISO, příští díl bude o tom, kde přesně končí moje manuální kontrola a kde začíná automatika – a proč je to důležité právě v kombinaci s C1 (akce) a C3 (obřad, tichá závěrka).